Pâte fermentée (staré těsto, old dough) pomůže těstu nejen lépe kynout i při menším množství droždí, ale zároveň ho hodně ochutí a posune trochu jiným směrem.
Přesto, že je v tomto chlebu jen minimum žitné mouky a je zadělaný droždím, chutná úžasně i třetí den, je stále stejně měkký a voňavý a připomíná mi chléb kváskový.
Chleby v remosce většinou dělávám nižší, to aby se při kynutí, když se pečou, nenalepily na víko. Před kynutím je rukou splácnu a i když vykynou dobře a jsou pak hezky pórovité a pružné, jsou nižší než jiné chleby – i na fotkách je to vidět.
Vyzkoušela jsem italský chleba focacciu – s hodně hydratovaným těstem, vonící medvědím česnekem a olejem z doma naložených rajčat.
…je lehounký, plný velkých pórů a po podmáslí příjemně nakyslý.
Ničím jsem ho nepotírala – přesto má pěkně silnou kůrku, která ale není nepříjemně tvrdá. Celkem mi tento chleba hodně připomíná ty, které se daly koupit kdysi dávno.
Piadinu znali už staří Etruskové. Tehdy byla asi ještě jednodušší nez dnes, pravděpodobně používaná místo talíře nebo natrhananá na kousky, určená k vytření mísy se zbytky jidla.
Dnes je piadina nadlehčená trochou prášku do pečiva
Upéct ciabattu mě lákalo už delší dobu. Mám teď na mysli ciabattu opravdovou, ve tvaru bačkory (jak se jí vlastně v Itálii říká), se střídou jak pavučina.
Opět chleba z hodně hydratovaného (téměř tekoucího) těsta – překládáním při kynutí se ale zpevní tak, že upečete nádherně nadýchaný a pružný bochník.
Tento základní (obyčejný, pokusný, první?) chleba z remosky je velice dobrý (prý „nemá chybu“ – pravil hlavní ochutnávač ) a vydrží tak až do druhého dne.
Světlounký chleba, velice vhodný pro namazání máslem nebo i toustování.